Každý den se počítá

Je něco málo po jedenácté večer. Mám vlasy v rozdováděném drdolu, ušmudlaný brejle, skoro vystydlej čaj na stole a nohy v růžovejch bačkorách. John Erik zrovna jel vyzvednout tatínka na letiště a já sedím v obýváku a přemýšlím, o čem bych vám dneska napsala. Vždyť se dneska nic zásadního nestalo… Vlastně to byl trochu nudnej den. A v tom mě to trkne. 
“Náno hloupá…”, vynadá mi moje (s)vědomí. Že prej se nic nestalo? Vždyť to byl den jako malovanej. Úplně obyčejnej, ale ohromně šťastnej.

A já vlastně ani nevím, co jsem očekávala. Že budeme v pařížským Disneylandu projíždět na loďkách světem pohádek a budeme celí upatlaní od slaďounký cukrový vaty? Nebo, že půjdeme do kavárny na snídani, pak do muzea, vydlabeme si dýni, projdeme se podzimní Stromovkou a zakončíme to doma vyrobeným sushi? A pak mi to došlo. Kouzlo štěstí není v tom, kolik toho ten den stihnete, jak výjimečný bude, v kolika kavárnách si dáte koblihu a latte a kolik lidí při tom náhodou potkáte. To největší štěstí můžete naopak cítit v úplně obyčejném dni. Když se třeba válíte v posteli, krájíte okurku do salátu, nebo si čtete knížku v teplácích a vámi projede to teplo, které vás zahřeje u srdce. Tou nádherou. Tou, která se ani slovy nedá popsat. A vy vlastně ani nevíte proč. Proč zrovna v ten tak obyčejnej moment je vám tak skvěle. A to je ono.
Když se naučíte milovat ty naprosto obyčejné chvíle, ty, které mohou leckomu připadat nudné, fádní, okoukané, tak i ten nejobyčejnější den bude nádherný.
A pak všechny ty další zážitky ve vašem životě budou jen třešní na dortu.
Občas se totiž přistihnu, že si večer lehám do postele a mám pocit, že jsem ten den nevyužila do poslední vteřiny, a že se mi trochu rozplynul mezi prsty. A vlastně jsem za to na sebe možná i trochu naštvaná. Protože ten den byl plnej nádhernejch momentů, rodiny, pohody, úsměvů a milých rozhovorů. To je to, co by se mělo počítat. 
Každý takový den by se měl počítat.

A já pořád bádám nad tím, proč mám pořád potřebu využít každou vteřinu. Možná je to tím, že jsem vyrůstala v opravdu na minuty naplánovaném týdenním programu. A když se ohlédnu do svého dětství, vlastně ani nevím, jak jsem to mohla zvládat. Před pár lety jsem našla svůj diář z páté třídy a sama nad sebou jsem kroutila hlavou. Tréninky pětkrát týdně, housle třikrát týdně, piano, nauka, zpěv, paličkování (hehe, ano, a byla jsem na to pěkná nešika, vždycky se mi to zamotalo! 🙂 … Volné odpoledne jsem měla akorát tak ve čtvrtek a možná i proto je doteď čtvrtek mým oblíbeným dnem. Tak možná proto…
A já bych si ještě víc přála vážit si těch obyčejných dní. Těch, kdy se vlastně nic moc neděje, a přitom se toho děje víc, než vy vidíte. Těch dní, kdy jste ještě blíž svým blízkým. Těch dní, kdy nikam nespěcháte a užíváte si každé chvilky. Těch dní, kdy nic nemusíte a máte čas na prohlížení starejch fotek nebo na pečení hruškovýho koláče. Jen tak.

Užívejte si těch obyčejností a zkuste zpomalit Uvidíte, jak nádherně vám bude.
Vaše TerezaInOslo

Originál článku najdete zde.