Císařský řez

HitModa.cz

Opět mi trvalo než jsem zase našla čas na blog, ale nakonec to vyšlo. Můj poslední článek byl docela úspěšný, a tak bych vám ještě jednou ráda poděkovala za pozitivní komentáře. Kdo nečetl, tak článek najdete zde.

Dnes bych se ráda věnovala tématu císařský řez. Toto téma jsem si vybrala, protože jsem sama měla císařský řez. Asi není důvod psát, proč jsem musela jít na císařský řez, ale vzhledem k tomu, že byl plánovaný, tak ho mohu dobře popsat.  Toto téma je hodně probírané jak mezi maminama, tak dost i mediálně. Opět musím zmínit, že co maminka, tak to jiný názor. Takže na toto nezapomínejte! Já jsem si císařský řez dobrovolně nevybrala, ale neměla jsem na výběr. Tudíž můj porod byl dopředu naplánován doktorem. Vybrala jsem si porodnici v Podolí, kam jsem začala chodit od 12 týdne těhotenství. Můj ošetřující lékař byl pan Doc. Ladislav Krofta, na kterého já osobně nedám dopustit. Vzhledem k tomu, že jsem k němu začala chodit opravdu brzo, tak jsem si na něj opravdu zvykla. Věřila jsem mu a věděla jsem, že jsem svěřila sebe a Sofinku do dobrých rukou.  Za celé své těhotenství jsem u něj neměla pochybnosti. Když jsem měla problémy, tak jsem věděla, že všechno bude dobré, protože on to řekl. Od začátku těhotenství jsem asi ani nepocítila, že bych se nějak porodu bála. Prostě jsem si říkala, že to asi bolet bude, ale jsem přece proto stvořená. Upřímně si myslím, že tenhle přístup je nejlepší, ale vraťme se k tématu.
Císařský řez se dělá tedy akutně nebo plánovaně. Já jsem akutní císařský řez neměla, takže o tom vám bohužel nemohu nic napsat. Ale jak jsem psala na začátku, tak můj porod byl naplánovaný. V novinách jsem hodně četla, že císař je teď hodně trendy a že ho maminky občas vyžadují dobrovolně. Ráda bych tedy zdůraznila, že to nebyl můj případ. Někde jsem se dočetla, že jsem podstoupila císaře dobrovolně.
Ovšem zase jsem toho názoru, že pokud maminka postoupí císaře dobrovolně, tak jí za to hlavu neutrhnu. Každá jsme dospělá a každá máme právo dělat co uznáme za vhodné. Podle mě je to stejné, když nadáváte matce, která rodí doma. Já bych třeba o domácím porodu nikdy nepřemýšlela, ale mám kamarádku, která ho měla. A dopadlo to dobře. Je strašně jednoduché soudit a říkat něco o čem vlastně nic moc nevíte. Když jsem se smířila s tím, že budu mít císaře, tak jsem prostě začala myslet pozitivně. Nepřemýšlela jsem nad věcmi, které jsem slyšela nebo četla. Už jsem to nedělala pro sebe, ale pro Sofii, na kterou jsem se těšila. A upřímně? Už mě tak bolela záda a nebavilo mě břicho, takže jsem to chtěla mít rychle za sebou.

Císařský řez

Se svým lékařem jsem si domluvila termín a bylo to.  Pamatuji si, že císařský řez se dělá nějak ve 39 týdnu. V těch týdnech si nejsem moc jistá, ale já jsem měla císaře týden před svým termínem.  Den před termínem jsem nastoupila do Podolí, kde se o mě sestřičky staraly. Moje máma byla víc vystresovaná jak já. Já jsem nebyla vůbec, naopak jsem se těšila a nejradši bych šla na sál hned. Den před termínem máte ještě velký ultrazvuk a různé kontroly. Dále pak ještě jdete na anesteziologii, kde s vámi proberou vaší narkózu. Já jsem celkovou narkózu nechtěla a vzhledem k tomu, že jsem si mohla vybrat, tak jsem zvolila epidurál. Tady mě nejvíce lidi strašili, protože epidurál není sranda. Asi nebudu psát rizika, protože ty si každý může vyhledat sám. Doporučuji, nedělejte to! Všechny rizika jsem dostala napsané na papíře a musela jsem je podepsat. Moje dobrá kamarádka, která byla rok po císaři mi poradila, ať si to za žádnou cenu nečtu. Samozřejmě jsem si to přečetla. V tu chvíli se mi udělalo špatně, ale podepsala jsem to. Věděla jsem, že svému doktorovi věřím a bude to ok! Je strašně těžké takové věci nečíst, ale někdy je to lepší. Proč hned myslet na to nejhorší že?

Den před termínem máte vlastně v nemocnici volno. Já jsem si vzala větší pokoj, tudíž tam se mnou mohl být i partner. Byla jsem ráda. Bylo fajn vědět, že tam nejsem sama. Když se blížil večer, tak mi sestřičky napíchly žílu a udělaly klystýr. Jíst a pít jsem mohla do půlnoci, takže jsem hladem netrpěla. Sestřičky vám nabídnou i něco na spaní, aby jste se na ten den D vyspala. Vždycky můžete odmítnout.

DEN D

Když přišel můj den d, tak jsem vstávala v 6h. V nemocnici se vlastně vždycky vstává v 6h ráno. Přišla vizita a něco mi tam povídali. Já jsem ještě šla na kontrolu ke svému doktorovi a když jsem se ho ptala, kdy půjdu, tak sám nevěděl. Netrpělivě jsem čekala, kdy to vypukne. Věřte mi někdy je lepší nevědět hodinu.

A pak najednou…Všechno se seběhlo tak rychle. K nám na pokoj přišlo několik lidí a řekli, že jdeme na to. Myslím, že můj přítel byl víc v šoku jak já. Vůbec jsem se nebála, naopak těšila jsem se. Už jsem byla na lehátku a jela jsem na sál. Zatím jsem neztratila ani úsměv na tváři, protože jsem věděla, že to bude dobrý. Moje mamka ve stresu, můj přítel v šoku a já se smála. Je pravda, že podpora od těch dvou mohla být pozitivnější. 🙂 Ale zvládli to všichni! Přijeli jsme na sál a už to jelo. Do močového měchýře se zavede cévka, která mimochodem byla nejhorší z celého císaře. Trochu to štípne, ale trvá to asi 5 sekund, takže se to dá opravdu vydržet. Pak přišel anesteziolog a napíchl mi do zad epidurál. Byla to vlastně starší paní, která byla opravdu výborná. Bohužel nevím její jméno, ale byla neskutečná. Celou dobu si se mnou povídala a v tu chvíli byla jak můj anděl. Při napíchnutí epidurálu musíte byt v klubíčku a nesmíte se hnout. Bolest si už ani nepamatuji, takže to nebylo tak strašné. Za pár minut jsem necítila vůbec nic.

Operaci vnímáte, protože jste vzhůru, ale bolest samozřejmě necítíte. Já jsem cítila jen tlaky, když mi vyndavali Sofinku. Za pár minut byla Sofie venku. Když jsem slyšela pláč, tak jsem si ulevila a věděla jsem, že to bude dobrý. Mezitím co Sofinku vzali na vážení a k pediatrovi, tak můj partner šel s nimi. Vy ležíte na sále a čeká vás šití.

Pak přišel partner s tlustou zavinovačkou, kde koukala jen hlava Sofinky. Ten moment asi nezapomene žádná maminka. Poprvé vidíte to malé, co vás tak dlouho kopalo a škytalo v břiše. Sofinku mi dali do ruky a já jsem ji mohla i na sále držet v ruce. Operace trvala tak 30 minut. Mě se potom udělalo špatně, protože se mi chtělo zvracet, ale to je prý normální. Dostala jsem injekci na nevolnost a bylo to lepší.

Moje operace proběhla rychle a bez komplikací, takže jsem hned po operaci nemusela na Jipku, ale hned jsem jela na pokoj. Tam mě sestřičky kontrolovaly. Už je to nějaká doba, takže detaily si už nepamatuji. Vím, že za pár hodin jsem začala cítit nohy a v tu chvíli jsem si ulevila, že je vše ok.

Po operaci ještě miminko nemáte, protože se ještě musí prohřát v inkubátoru.  Je pravda, že jak šla bolest k sobě, tak to byla velká bolest. Ale zase to berte tak, že každý má jiný práh bolesti. Já jsem nikdy na žádné operaci nebyla a takový velký zákrok jsem měla poprvé, takže pro moje tělo to byl šok.
V nemocnici jsem ležela týden, protože jsem měla ještě nějaký zánět. Každý večer vám sestry píchnou injekci do břicha. Jestli mám z něčeho strach, tak jsou to injekce. Vždycky se mi udělá blbě a chce se mi brečet. Tuhle panickou hrůzu mám od mala a zatím se mě stále drží. Je ale pravda, že v těhotenství vám berou tolikrát krev a dostáváte injekce, že jsem si trochu zvykla. Ale stále si se mnou sestřička radši musí povídat o počasí.

Bolest po císaři trvá déle jak po přirozeném porodu. Proto jsem nikdy nechtěla císař, protože jsem chtěla být rychle zdravá a fungovat. Některé maminky dokáží fungovat i po císaři, ale já se musím přiznat, že mě jizva opravdu bolela. Nejvíc mě bolela záda, na které trpím stále. Dlouho jsem nic po císaři nedělala. Strašně jsem se bála, že se něco stane. Bylo to ovšem v mojí hlavě. Na břichu jsem začala spát až po 7 měsících po operaci a cvičit jsem začala až po 10 měsících. Tady bych asi volila, jak se kdo cítí. Začala jsem zlehka a hlavně s trenérem, který věděl co si může dovolit.

Ohledně bříška. Nevím jak je to po přirozeném porodu, ale moje břicho se srovnalo nějak po šestinedělí. Neměla jsem samozřejmě břicho modelky, ale pupek už to nebyl. Ploché břicho jsem měla po třech měsících. Troufám si říct, že by nikdo nepoznal, že jsem po porodu takhle krátce. Nevýhoda císaře je bohužel jizva na celý život. S tím jsem se ještě dodnes nesmířila. I když mám podle mě jizvu opravdu pěknou, tak si na ni nemohu ani sáhnout. Nevím čím to je, ale prostě jakmile sáhnu na jizvu, tak mi naskočí husí kůže. Břicho bohužel stále necítím, ale už to nějak přichází k sobě.

Ještě jste se mě hodně ptali, jak jsem pečovala o břicho a jizvu. Břicho v těhotenství jsem si mazala jen kokosovým olejem. Nedám na tento olej dopustit. Neměla jsem žádné strie a břicho bylo hezké. Jinak o jizvu jsem se moc nestarala, protože jsem nemohla. Nedokázala jsem si jizvu ani namasírovat. Párkrát jsem to kousla, ale opravdu ne moc. Hodně jsem používala náplasti contratubex, který mi doporučil právě můj lékař. Nalepíte na noc a nic s tím nemusíte dělat. To bylo pro mě ideální řešení. Tyto náplasti se používají až když je jizva zahojená.

Pokud budete mít ještě někdo nějaký dotaz, tak ho ráda zodpovím. Chtěla bych jen říct, že každá maminka si zvolí svou cestu a není důvod jí stresovat, protože vy na to máte jiný názor. Někdy je prostě lepší věci nechat, tak jak jsou. Není třeba je komentovat nebo někoho urážet veřejně.

twittergoogle_pluspinterest

Originál článku najdete zde.