“Pfff…to určitě ty snílku”

HitModa.cz
Sedím v království rozbalenejch miničokolád a stydnoucího pomerančového čaje s datlovým sirupem. Mám otevřený okno. To aby se broučkovi líp spalo. A místo hudby poslouchám, jak pravidelně oddechuje. Venku sněží. Vypadá to na takový ten poslední výkřik zimy, než se proderou sněženky na svět a sluníčko nás zase bude pyšně hřát s nosem nahoru.
A já přemýšlím, jak je zvláštní, jak jsou moje dny poslední dobou tak ohromně různorodý. 

Jeden den se flákám doma ve vytahaných teplácích, v rozdováděným drdolu, který jsem zafixovala suchým šampónem, protože se mi nechtěj mýt vlasy a mojí jedinou starostí je, jestli uvařím Williamkovi dýni, nebo cuketu a kam půjdeme na procházku. A druhý den už v sedm ráno sedím v taxíku, celá vyšperkovaná a v podpatcích a jedu na důležitý meeting s Britskou obchodní komorou. Tam jsem byla pozvaná, abych se podílela na přípravě rozsáhlého a podle mě naprosto úžasného projektu na podporu vybraných českých start-upů. Těm bude nabídnuta možnost ročního kurzu, jehož součástí budou přednášky, networking a osobní mentoring, Sedím tam v té nádherné zasedačce, kde se pije čaj z britského porcelánu a někde pod tím pokerfacem se usmívám. Prostě mi to nedá. Jsem fakt pyšná.
A nejlepší na tom je to, že když si přečtete články pár let zpátky, mlátím hlavou o zeď, brečím v parku, když běhám jako o život, a ne-chá-pu, proč mě nikdo nechce v Norsku zaměstnat…

Jak já nikdy nezapomenu na tu rozvrzanou žlutou židli, která mě každý ráno, když jsem odesílala stovky životopisů, tolik iritovala. A teď, jak jsem za tu životní lekci vděčná a tu židli bych si pověsila na zeď, aby mi připomínala ta pravidelná muka a zadupávání mého sebevědomí do podlahy. O té životní lekci přednáším na přednáškách, mluvím o ní v rozhovorech a velmi často na to období vzpomínám. Na to období, kdy jsem počítala každou korunu a desetkrát zvažovala, jestli si to kafe mám dát, nebo ne. Na ty dny, kdy jsem chodila v pět ráno do kavárny, sundavala ty šíleně těžký židle, vytírala podlahu smradlavým mopem a snila o tom, až budu moct jednou být tou paní v šedým kabátu, která si jde koupit kafe před důležitou schůzkou. Tou paní, kterou jsem byla dneska.

Všechno najednou dává smysl. Všechno. A všechno začalo dávat smysl, když jsem konečně začala naslouchat tomu, co se mi moje (s)vědomí snažilo říct už léta. 
A já ho vždycky odbyla s nějakým ledabylým “Pfff…to určitě ty snílku”. Tak jsem vám všem jenom chtěla zas a znovu připomenout, že všechno se děje z nějakého důvodu. A jestli jste zrovna vy zaseknutí na nějaké té vaší imaginární žluté rozvrzané židli, oddychněte si. Bude dobře. To, co se vám právě děje, je jenom součástí té vaší cesty. Té, která vás vede dobrým směrem. Prožijte to, vyždímejte z toho, co se dá, oklepte se a věřte. Věřte, že veškerá vložená energie se vám jednou vrátí. Někdy je to sice pěkná fuška to nevzdat, ale… však vy si na mě jednou vzpomenete. 

Vaše TerezaInOslo

Originál článku najdete zde.