Přeju si být na chvíli “jenom” máma

HitModa.cz
Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní “jenom” mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 
A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde…, že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.

Od té chvíle, co jsme se vrátili z Bali, jsem se totiž nezastavila. Diář mi praskal ve švech a já se každé ráno budila s tím svírajícím pocitem, co jsem všechno večer předtím nestihla. Jeden víkend jsme byli v Budapešti na Sandruš rozlučce se svobodou, která byla naprosto skvělá, ten další jsme tu měli rodinu z Norska, přednášela jsem na Blogerfestu a Johni měl tréninkový kemp. A i když ty víkendy byly plný, intenzivní a nádherný, chyběl mi čas, abych všechno stihla. Pracovní resty jsou posouvala dál a dál, srdce se mi svíralo při každým telefonu a já si na chvíli přála, abych už se jednou naučila říkat slušně “Ne”.

S Williamkem se už celý den nezastavím a vlastně ani nechci. Chci být mámou, ne ho někam posadit do kouta a odepisovat na emaily. Chci s ním objevovat svět, dělat mu ráno banánový lívance a jíst je hodinu, házet je po zemi a mít je i ve vlasech. Chci se s ním ráchat v tom mini bazénku na terase a válet se hodiny na dece v parku. Chci si s ním číst v posteli a dělat s ním kotrmelce, který tak miluje. Chci s ním potkávat další miničlovíčky a nechat je objevovat svět po jejich. A taky to všechno dělám… Jenže večer, když usne a já uvařím večeři pro nás, je deset a teď Terezo, teď máš pracovat. Stihnu akorát tak poklidit ten bordel v obýváku, dát si sprchu a spadnout Johnimu do náruče. A ten mě pak polospící přenáší do postele vedle Williamka. 
A takhle se to opakuje do aleluja…

Takže jsem dneska posunula několik důležitých eventů, zrušila svoji účast ve dvou projektech, předelegovala svoji roli na někoho, pro koho to bude krásná příležitost a životní výzva a vlastně jsem si pořádně oddychla. A konečně se zase nadechla. Taky jsem vymyslela spolu s Johnim plán, jak blogovat trochu jinak, abych nepsala články sedm hodin, protože zkrátka tolik hodin na psaní článků bych už horko těžko ve svých dnech našla.

Všechny mámy světa, jak to děláte? Já jsem totiž vážně vyčerpaná… 

Možná i tak vyčerpaná, že ani nestihnu dopsat ten článek a radši si půjdu lehnout. Možná poprvý za čas svýho blogování bych si přála, abyste ten článek dopsali za mě. Protože tuším, že spoustu z vás by vědělo jak… Protože možná právě vaše slova budou mít dneska větší sílu, než ta moje. Nešetřete s nima. A jestli je nechcete psát sem, vím, že nejste zrovna fandové veřejných komentářů, budu se na ně těšit v emailech. Děkuju za ně.


Vaše TerezaInOslo

P.S. Asi nám vážně chybí nějaká ta babička, která by občas Williamka povozila v kočárku. Třeba jenom na chvilinku…

Originál článku najdete zde.