Jak nám uletělo letadlo a co je na tom parádního?

HitModa.cz
Je západ Slunce nad Oslem a já sedím v kavárně na kraji fjordu. Obloha tu blázní a předvádí se přesně tak, jako to norský oblohy umí. Už jsme dávno měli být doma v Praze, ale uletělo nám letadlo. Poprvé v životě. Bylo to takové malé štěstí neštěstí v jednom.
Mně se totiž domů ještě vůbec nechtělo. Tak nějak jsem se tu ještě nestihla nadechnout jako vždycky. 

Ráno jsme všechno pobalili do kufrů, vymátořili se z pokoje. Pokus přendat spícího Williamka do kočárku se nepovedl, takže byl chuděra rozespalej. Dojeli jsme na letiště rychlovlakem, z hotelu jsme to na něj měli pár kroků. Akorát, že vlak měl zpoždění a my už tak to měli na knap. Poslali jsme kufry, zabalili kočár do Prampacku, to je takový velký vak, který vymyslela jedna norská mamina a teď se prodává po celém světě pod značkou Stokke. Většina společností ho posílá zdarma a máte na něj garanci, kdyby se s kočárkem cokoliv stalo, platí na to automaticky pojištění. 
Jenže my jsme přišli o jednu minutu pozdě na odbavení kočárku, který se posílá jinde než kufry. Systém to zavřel a ani lidský faktor to prý nedokázal ovlivnit. William v pyžamu, my všichni unavení, protože jsme vstávali v šest ráno. A bylo to. Poděkovali jsme paní na přepážce, která z toho už nic vykouzlit nedokázala a jeli jsme dolů vyzvednout kufry. William tam pořád pobíhal v pyžamu, Johni čekal hodinu na kufry, které nikdy nepřijely, protože je z letadla nikdo nevyndal a já se seznámila s Marcelou. Češkou, která má ráda blog, má norského přítele a taky (!) jí to uletělo. Jaká to náhoda. 
Letenky na večer byly šíleně drahý. A na pondělí to samé v bledě modrým. Takže se letí v úterý. Já mám docela radost. Akorát nám ty kufry z toho letadla nikdy nevyndali, takže jsou nejspíš v Praze. teda doufám, že jsou v Praze… Tak jsme zase dojeli zpátky do hotelu, prodloužili si pobyt a ještě stihli snídani, protože ta končila až ve  dvanáct. 
Tak nějak jsme všichni měli takovou docela parádní náladu. Takovou jinou. Trochu mi to připomnělo tu situaci, když se bojíte testu ve škole a odpadne vám hodina. Vzpomínáte na to?
Spoustu z vás mi na Instagramu psalo, že je vám to líto, že nám to uletělo, a že se stávají i horší věci. Někdo mi psal, že nás obdivuje, s jakým nadhledem tu situaci řešíme. A já si v tu chvíli uvědomila, že to je možná to, proč tím životem proplouváme tak snadno. Ani jeden z nás totiž vůbec špatnou náladu neměl. Ba naopak. Já jsem byla nadšená, že můžeme být v Oslu ještě o chvilku déle a Johni byl zas rád, že já jsem nadšená. 
Já si totiž uvědomila, že to je to štěstí v životě. Mít tu svobodu a volnost. Nemuseli jsme se stresovat, co na to řekne náš šéf… A navíc před pár lety by nás nový letenky zruinovaly. Teď máme tu možnost zůstat v hotelu i díky blogu i za mnohem lepší cenu. Za to jsem nekonečně vděčná, protože to dost mění celou situaci. Hotely v Norsku jsou jinak pekelně drahý. Ostatně jako většina věcí. 

Já jsem se teď pár hodin brouzdala po Oslu. Sama. Kluci odpočívaj na hotelu a já jsem šťastná. Vždycky, vždycky se tu nadechnu. A tak nějak se těším, až přijdu na “to”, proč jsme tu zůstali ještě déle. Já tomu totiž věřím, že to nějaký důvod má. Možná jen, že jsem se potřebovala nadechnout. Už dlouho jsem neměla čas jenom sama pro sebe a zas a znovu jsem si uvědomila, že dokážu být jako motorová myš, dokážu jet, pracovat, vařit, starat se o Williamka v kuse několik týdnů… ale když čas od času nemám to svoje “zastavení” a otočení se zpátky, dojde mi energie a motivace… a pak mi není dobře. Duše stojí někde v koutě, protože jsem na ni přes to všechno trochu zapomněla. A to pak nedělá dobrotu nikomu. I když přes všechno na světě miluju ten můj režim, občas se přistihnu, že nestíhám sama sebe. V Norsku je to jiný. Vždycky jsem tu měla spoustu času na všechno. Chodím tu mnohem pomaleji, než v Praze, protože jsem to tu tak vždycky dělala. 
Tak vy všichni, kteří to máte podobně, zastavte se. I když si myslíte, že to nepotřebujete, zkuste to.
 Jenom se procházejte, nebuďte na Instagramu, ale pozorujte třeba nebe. Nebo tu šlehačku, která se rozpouští na tý horký čokoládě. Sedněte si do kavárny a buďte chvíli sami se sebou. Má to smysl. A uvidíte, že ten moment, kdy to štěstí ucítíte, přijde. Třeba ne hned, ale přijde. A bude nádhernej. A najednou to zase všechno bude dávat smysl.
Děkuju, že tu jste. Děkuju, že jste na mě počkali, i když se mi pár měsíců psát vůbec nechtělo. A děkuju, že v těch řádcích blogu i knížky, pořád dokola něco nacházíte. Protože to je, páni, nádhernej pocit. 
Vaše Tereza(zase)InOslo

Originál článku najdete zde.