Poslední z velkých, Alain Delon. Evropská odpověď na amerického Jamese Deana

HitModa.cz

Evropská odpověď na amerického Jamese Deana nebo Brigitte Bardot v kalhotách, ale hlavně jeden z ikonické trojice elegánů klasického filmu. Člověk, který se z neradostného dětství protloukl až k vrcholu kinematografie 60. let a nadčasovému stylu módy.

Kdyby se pořádala anketa o největší osobnosti stříbrného plátna co do stylu a módy, bezpochyby by to vyhráli tihle tři legendární herci: zaprvé Steve McQueen díky filmu Případ Thomase Crowna z roku 1968, kde si střihl úchvatně ležérního grázla v trojdílném glenčeku, zadruhé Cary Grant v Hitchcockově špionážce Na sever severozápadní linkou z roku 1959, v níž ani zuřivý útok práškovacího letadla nenaruší jeho uhlazenou eleganci (a jeho perfektně střižený oblek zůstává bez poskvrny, i když se v něm několikrát pořádně vyválí), a zatřetí Alain Delon, kterému bude letos jednaosmdesát a je posledním žijícím z téhle trojice. Své místo v ní si vysloužil hned dvěma snímky: V plném slunci, kriminálním dramatem z roku 1960, kde si zahrál příslušníka zlaté mládeže, k níž ale tak docela nepříslušel, a proto se mu v hlavě zrodil riskantní vražedný plán. Asi to spíše znáte z remaku Talentovaný pan Ripley, kde už ale není žádný elegantní Alain Delon, který se prohání po italské riviéře ve flanelových oblecích, ležérních loveckých svetrech a vnadně rozepnutých košilích Chambray.

„Jeho téměř nadpozemská dokonalost nahání hrůzu, jako kdyby napodoboval lidskou bytost,“ napsal o Delonovi filmový kritik Peter Bradshaw v britském listu The Guardian.

Druhý snímek je o sedm let mladší a jeho jméno se dostalo i do titulku k tomuto článku. Samuraj, noirová gangsterka Jeana-Pierra Melvilla, kde Delon ztvárnil nájemného zabijáka Jefa Costella, chirurgicky přesného stejně jako chladného, tichého a nevyzpytatelného, v měkkém klobouku trilby a trenčkotu zapnutém až ke krku. „S vyhrnutým límcem a kloboukem posazeným do čela vyzařovala z Delona taková profesionalita a chladnokrevnost, že v jeho podání byla i chůze z jednoho místa na druhé husarským kouskem,“ rozněžňoval se nad jeho výkonem kritik v britské mutaci časopisu Esquire.

Právě v těchto dobách a díky těmto rolím, v nichž vycizeloval své osobité pojetí osamělého egocentrika, začal být označován za francouzskou odpověď na Jamese Deana. S tváří dokonalé klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladily s citlivými ústy, ztělesňoval nový ideál bolestínsky nebezpečného/zranitelného filmového hrdiny, jako to uměl za velkou louží již zmíněný Dean. Nebo taky –  jinak, ale stejně osobitě a podmanivě – Marlon Brando. Delon byl zároveň skvělou postavou pro tehdy módní existencialismus a modernistický skokový střih nastupující experimentální nové vlny ve francouzské kinematografii – postavou tak skvělou, že byl od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých nejlépe placenou filmovou hvězdou ve Francii a jeho efemérní charisma ho natrvalo zapsalo do světové popkultury. 

Jeho ležící postava (z francouzsko-italského dramatu L’Insoumis z roku 1964) se po dvaadvaceti letech dostala na přebal kultovního alba The Queen Is Dead od britských The Smith, ale ani později se na něj nezapomnělo. V oblasti módy se zdá být inspirujícím prvkem svěžích kolekcí i dnes, naposledy se k němu přihlásil britský řetězec s kvalitní módou Reiss ve své kolekci jaro/léto 2014, v níž představil řadu Riviera-ready separates. A nesmrtelnost mu zajišťuje také originální blog na Tumblr, F*ck Yeah Alain Delon, kde se objevují jeho staré fotky ilustrující idylickou stereotypní „francouzskost“ – krčení rameny, zdvihání obočí, kouření gauloisek a chození či polehávání v plisovaných kalhotách s vysokým sedem. „Delon se stal vzorem pro všechny mladé muže, kteří chtěli být podvratným živlem ve svých oblecích, ale ne moc,“ tvrdí o něm britský historik módy a novinář Colin McDowell.

Jak to, že dokázal tak skvěle zahrát osamělé rebely? Protože takový sám byl. Narodil se v roce 1935 jako Alain Fabien Maurice Marcel Delon na předměstí Paříže v dělnické rodině. Když mu byly čtyři, rodiče se rozvedli a posléze založili nové rodiny, a tak se malý Alain ocitl v římskokatolické internátní škole – první z mnoha, z kterých ho vyhodili za špatné chování a přestupky proti školnímu řádu. Ve čtrnácti začal pracovat v řeznictví svého nevlastního otce a o tři roky později byl odveden do francouzského námořnictva. Dostal se jako parašutista do tehdejší francouzské Indočíny (dnešního Vietnamu), ale většinu své čtyřleté služby strávil ve vězení pro soustavné porušování vojenské disciplíny. Po svém propuštění (pro absolutní ztrátu důvěry, a tudíž i bez všech přináležejících poct a hlavně odchodného) se vrátil úplně bez peněz do Paříže, kde se protloukal, jak se dalo – na nutné živobytí si vydělával jako číšník, vrátný v legendární tržnici Les Halles, prodavač a uvaděč v kině. „Za rok tady bude moje jméno,“ chlubil se prý tehdy návštěvníkům a ukazoval při tom na markýzu nad vchodem.

Bazén (1969).

Bazén (1969).

Překvapivě na jeho vychloubačná slova došlo. Delon se skamarádil s Jean-Claudem Brialym, hercem nastupující nové vlny, který ho pozval do Cannes. Psal se rok 1956 a Delon tehdy na filmovém festivalu zažil raketový přerod ve hvězdu. Dostal se do obležení hledačů nových talentů, které upoutal jeho drsný a drzý půvab a také ohromné sebevědomí, které z něj vyzařovalo navzdory tomu, že byl naprosto nepolíben jakoukoli hereckou průpravou. Dostal se dokonce do hledáčku protřelého Davida O. Selznicka, producenta legendárního snímku Jih proti Severu z roku 1939, který mu rovnou nabídl velmi štědrou smlouvu – ovšem za podmínky, že se naučí anglicky. Delon se ale nakonec rozhodl zůstat ve Francii (anglicky se sice začal učit, ale prý se mu nechtělo pochopit princip rozdělených infinitivů), a tak nakonec o rok později debutoval ve filmu Quand la femme s’en mêle (Když se do toho zapojí žena; oficiální český distribuční název ale neexistuje), a to zatím ve vedlejší roli jakési „gangsterské gorily“ po boku tehdejších osvědčených hvězd. Své vítězné tažení francouzskou a spolu s ní i světovou kinematografií začal záhy poté, s přelomem šedesátých let. A to nejen již zmíněným snímkem V plném slunci, ale i filmem Rocco a jeho bratři od Luchina Viscontiho, což je dramatická sága pěti sicilských sourozenců, kde Delon ztvárnil hlavní roli bratra Rocca (téměř tříhodinový snímek je v italštině, kterou Delon zvládal na rozdíl od angličtiny velmi dobře – ostatně v žilách jeho otce kolovala italská krev).

Následoval další Viscontiho snímek, Gepard, a opět to byla sicilská sága zasazená do 19. století, v níž diváci kromě Claudie Cardinalové obdivovali i Delonovy jelenicové kalhoty. A je třeba zmínit gangsterku Borsalino z roku 1970, v níž se objevil v legendární fedoře, vpředu promáčklém klobouku, jehož italský název dal filmu i jméno. Hlavně tu však vystoupil po boku jiné velké hvězdy, Jean-Paula Belmonda, s jehož drsnějším bojovým stylem dokonale kontrastoval svým rafinovaně jemným vzhledem a klidným, nevýbušným vystupováním. Dařilo se mu i mimo plátno. Objevoval se ve společnosti tehdejších popových zpěvaček, ačkoli vážnější vztahy, někdy až dramatické, navazoval s bohyněmi nové vlny od Jeanne Moreauové a Catherine Deneuveové až k Françoise Hardyové a Brigitte Bardotové. Měl také permanentní rezervaci v pařížském Hôtel Plaza Athénée, na tehdy stejně jako dnes legendárním místě setkávání módní smetánky (a pokud se Delon večer neukázal, zůstal jeho stůl neobsazený, ale stále rezervovaný, takže i neobsaditelný).

Delonův milostný život byl bohatý a pestrý. V roce 1959 se zasnoubil s německou herečkou Romy Schneiderovou, třebaže v té době už chodil s jinou německou hvězdou, zpěvačkou a herečkou Nico, s níž měl syna (Christian Aaron Boulogne). Nikdy ho neuznal za vlastního – navzdory tomu, že vypadal, jako by mu z oka vypadl, a navíc ho vychovávali jeho rodiče.  S Romy se pochopitelně rozešli, ale on ji vlastně nikdy nepřestal milovat. Ještě dlouho po její smrti v roce 1982 nosil v peněžence její fotku a později veřejně přiznal, že ona byla tou pověstnou laťkou, kterou poměřoval všechny ostatní – jako třeba francouzské herečky Nathalii Barthélemyovou a Mireille Darcovou nebo nizozemskou modelku Rosalie van Breemen. V roce 1968 se Delon zapletl do jiného, tentokrát politického skandálu. V lese nedaleko jeho domu u Paříže bylo nalezeno tělo Stefana Markovice, jeho bývalého bodyguarda – zabalené v pytli a s prostřílenou hlavou. Policie našla dopis, ve kterém se zmiňoval o Delonovi a jeho příteli, korsickém gangsterovi Françoisovi Marcantonim (Delonova babička byla mimochodem Korsičanka). Při vyšetřování vyšlo najevo, že Markovic byl součástí drogového gangu, který se mimo jiné podílel i na organizování speciálních tajných večírků, kde – jak to policejní protokol eufemisticky popisuje – docházelo k velmi odvážným a pikantním věcem. To dalo podnět ke vzniku mnoha fám o vydírání pomocí fotek ze skupinového sexu, jehož se měl účastnit Delon po boku (nebo možná jiné tělesné části) manželky tehdejšího francouzského prezidenta George Pompidoua. Ve vazbě skončili nakrátko jak Delon, tak i jeho manažer a šofér, ale ze spoluúčasti na vraždě byl nakonec obviněn pouze Marcantoni, kterého museli po 11 měsících propustit – a všichni zúčastnění si velmi oddechli, když byl nakonec případ odložen..

Pan Klein (1976).

Pan Klein (1976).

Markovicova aféra ale Delonovi vůbec neuškodila. Třebaže se jeho filmy z šedesátých let ve srovnání s novějšími stále více ukazovaly jako to nejlepší, co kdy natočil, hrál pořád dál, až v roce 1984 dostal Césara za Náš příběh. Z filmu se ale postupně víc a víc stahoval, až koncem devadesátých let odešel do hereckého důchodu. Odstěhoval se kvůli daním do Ženevy a uzavřel se před veřejností, k níž tu a tam vypouští prohlášení typu „Zalíbení nacházím už jen v minulosti“. Úplně izolovaný však nezůstal a svou hvězdnou minulost dokáže dobře využít – své jméno propůjčuje celé řadě výrobků včetně psacích potřeb, cigaret a parfémů (znáte třeba Samouraï for men, ne?). Dále moderuje soutěže miss, dokonce jednou i v Česku. Ne všechno, co dělá, na něj však vrhá příznivé světlo. Je halasným příznivcem francouzské nacionalistické Národní fronty a jeho nejmladší syn Alain-Fabien ho na stránkách italské edice Vanity Fair obvinil, že mlátil jeho matku, nizozemskou modelku van Breemenovou, s níž se v roce 2002 rozvedl (tohle obvinění ale Delon vehementně odmítá se slovy: „Můj syn je úplně mimo a tyhle senzacechtivé rozhovory poskytuje jenom proto, aby získal peníze.“).

Co se týče Delona, je asi lepší mít – stejně jako on – zalíbení ve své minulosti. Mít ho v paměti jako toho elegantního a bez postranních významů pěkného chlapa z filmu, zamyšleného frajera s chladnou i vřelou tváří na stříbrném plátně a černobílých plakátech šedesátých let, vrchol kinematografického i módního modernismu razící heslo beau cadre, bon goût – krásné prostředí, dobrý vkus. Stačí jeden pohled na tuhle nepůsobivě působivou tvář nebo si vzpomenout na jeho sebevědomě drzé frajerství, když jej Jean Gabin ve filmu Melodie podzemí změní z umolousaného zlodějíčka na svého bezvadně střiženého parťáka pro loupež století, aby si člověk dokázal snadno představit odměřenou aroganci, s níž kdysi vynesl památný výrok: „Chci, aby mě lidi měli rádi tak, jako mám rád sám sebe.“ Teď, o půl století později, to nejsou jen znalci a nadšenci filmové módy a stylu, kteří tomuhle sice minulému, ale zároveň stále současnému Delonovi takovou poctu rádi dopřejí.

Petr Bílek

Příspěvek Poslední z velkých, Alain Delon. Evropská odpověď na amerického Jamese Deana pochází z Muži v Česku

Originál článku najdete zde.